Živí a mŕtvi

Byly křeče. Bylo tápání Bylo zklamání. Bylo zoufalství. Bylo dusno a byla kocovina, byla bolestná probuzení, byla nedůvěra, byly zrady — chaos doby nemohl nevyvolávat chaos v hlavách a činech lidí — všechno bylo složité, všechno bolelo, sotva se někdo uměl vyhnout omylům, zlu, špíně a zasvinění. Slovo národ tenkrát bolelo. U Mináče bolelo a bolí v jednotlivci. Železný kartáč, kterým seškrabuje špínu dějin, jde bolestivě na kůži, prodere se něžnou tkání lidského obalu a bolí v mase. Nikdo se nezachoval v každé chvíli, protože se zachovat nemohl. Není sto dvacíti nebo ještě víceprocentních hrdinů. Jsou zmítající se lidé v nacisty zřízené přírodní rezervaci, která se jmenovala „Usměvavé Slovensko“. U Mináče je tento úsměv šklebem, láska křečí, namísto povznesení přináší člověku bolení hlavy, ošklivost.