Staré hodiny

Jméno vlámského spisovatele Ernesta Claesa není u nás neeznámé. V čtenáři evokuje vzpomínku na půvabné vyyprávění o Bělohřívkovi a o svéérázných postavách brabanttského venkova, jeho sedláků, pytláků, pobudů, muzikantů, učitelů a především dětí. Claeesovy "Staré hodiny" navazují svou tematikou i pohledem na skutečnost na autorova předchozí díla. Znovu se vrací do svého domova k rodičům a sourozencům, do školy mezi kamarády, s nimiž prožíval nejen slavnostní chvíle prvníího svatého přijímání, ale i rošštárny a dětské touhy po věcech zdánlivě nedosažitelných. Z růžence Claesových povídek, z tohoto poklidného vzpomíínání starce s hlubokým pochoopením pro chyby a nevinné rozvernosti dětství, proudí žiivotní klid a pohoda zkušeného člověka, který dosáhl životní rovnováhy po čase úzkosti a radosti, lásky i záští, a který využívá tohoto klidu k posleddnímu ohlédnutí na chvíle proožité mezi svými a k posledníímu vyznání lásky k rodnému kraji.