Soumrak knížecího rodu

V Leskovově korespondenci z roku 1888 čteme o Soumraku knížecího rodu: ,,Je to moje nejmilejší knížka, chtěl bych, aby vyšla ve vysokém nákladu - vždyť za to stojí!'' V tomto románu, napsaném formou kroniky jednoho šlechtického rodu, je zachycena ruská předreformní společnost a první projevy buržoazního kořistnictví, Leskovovo svědectví o těch vrstvách, které ztrácejí svou historickou úlohu a jejichž mravní normy přestávají platit: zásady orlovského rodu Protozanovových, které byly vlastní celým generacím, žít spravedlivě a čestně, a nikoli na úkor drobného lidu, neobhájí ani představitelka rodu kněžna Varvara - je zrazena svými nejbližšími. Dcera vychovaná v módním petrohradském penzionátě necítí k rodině a jejímu dobrému jménu žádné vazby, provdá se za ziskuchtivého hraběte Funkendorfa, odmítnutého nápadníka kněžny. Sňatek zasáhne hrozivě především do života rolníků, kteří dostali nové panstvo. Kněžnin pokus napravit osudovou chybu jinou výchovou synů rovněž ztroskotává - svobodomyslné ideály učitele Červeva jsou ve světě provinční šlechty nepřijatelné. Zánik posledního rodu spravedlivých je provázen soumrakem rozprostírajícím se i nad ostatními postavami, které v tomto komorním rodinném dramatu vystupovaly jako dobráci se srdcem na dlani či romantičtí donkichotové s bájným spřežením a prozářily děj gogolovským smíchem. Od tohoto ,,nejbalzakovštějšího'' díla ruské literatury 19. století vede přímá spojnice k Buninovým neúprosným epitafům nad posledními šlechtickými hnízdy.