Prominte, umírám

…Naproti mně v metru sedí stařík a čte si. Žádné noviny, nic takového. Knihu.

Dvakrát nebo třikrát zvedne oči od čtení, duchem je zcela mimo, jeho zraky jako by něco hledaly, ale bezvýsledně. V té chvíli mě upoutají jeho tváře, uprostřed nějak příliš zarůžovělé na to, jak je jinak celý pobledlý. Několikrát se stane, že se naše pohledy setkají. Dokonce se na mě malinko pousměje, docela plaše, jen tak náznakem, jakoby nerad. Pousmání za pohled. Stanice míjejí. Budu vystupovat. Vstávám. Stařík, který teď vypadá ještě bledší a zahleděnější do sebe, pozvedá trochu hlavu a zachytí se souseda za paži. Obrací se však ke mně: " Promiňte, umírám, " říká. A skutečně, umírá…