Pozdní léto

Tímto dílem, nejzávažnějším, jež rakouský učitel z Horní Plané v Čechách zanechal svým vrstevníkům a potomkům, dostává se českému čtenáři do rukou další z nemnoha významných zástupců tzv. vývojového románu (Bildungsroman), jímž německé písemnictví specificky obohatilo žánrovou rozmanitost světové literatury. Na první pohled se může zdát, že to citové, mravní a vůbec lidské dozrávání hrdiny probíhá příliš hladce a že sňatek s milovanou dívkou také až moc přímočaře završuje celé dílo. Ano: tato hladká dokonalost je tu zcela programová; Stifter totiž staví čtenáři před oči jistý vzor. Ideál harmonického člověka, vyrovnaného se světem a sebou samým, člověka, který není pasívním uspěchancem, nýbrž svůj život uvědoměle řídí. Spisovatel může reagovat na skutečnost, která jej obklopuje, různě: buď ji pouze reprodukuje, nebo ji záměrně neguje stvořením reality nové, odpovídající umělcově představě. K tomu druhému měl Stifter mnoho důvodů: měšťanská společnost se z utopie výmarské klasiky, již uctíval, stala tvrdou a poněkud smutnější skutečností. A v tomto prostředí musel spisovatel žít přízemní život neuskutečněných plánů. Jaký div, že z tisíce drobných zkušeností a snů vytvořil velkolepý obraz lidského ducha, jemuž dopřál všeho, co sám – nikoliv ze své viny – realizovat nemohl. Čtenář pozná, že myšlenkové bohatství, které mnoha mosty přesahuje až do našich dnů (a také mimo jiné steré sugestivní líčení přírody, v němž byl Stifter nepřekonatelným mistrem), stojí za to, aby se nedal odradit vnější rozsáhlostí této prózy; určitě se bude cítit odměněn.