Fantastický mezičas

Zdařilejší jsou spíše kratší povídky s výraznou pointou, jako Vůně nasbíraných hub – o robotu-vrahovi (časop. in: Kmen, 1983, č. 41) či Netradiční zboží (osudný výlet dvojice lidí z budoucnosti do válečného muzea), než delší příběhy, v nichž se autor pokouší o komplexnější morální a společenskou problematiku (Čekání na člověka). Povídka Jakou barvu má tráva pojednává o vynálezu mentálního kola, které přidává fyzickou sílu na úkor duševní, Stopa do budoucnosti je zajímavě vystavěný příběh zvažující možnost ovlivňování budoucnosti pomocí genetické paměti. V prózách Lubomíra Macháčka je znát zájem spíše o lidské hrdiny a jejich osudy než o SF rekvizity a jejich hodnoty spočívají na úrovni literární, mimožánrové.