Člověk revoltující

Když v roce 1951 vyšel Camusův rozsáhlý filozofický esej Člověk revoltující (L´Homme révolté), znamenalo to definitivní rozkol autora s J.-P. Sartrem a jeho žáky a epigony z řad francouzských levicových intelektuálů. Nejvíc je patrně popudil Camusův pokus očistit revoltu od krvavého stínu, který ji v dějinách vždy doprovázel, pomocí kompromisu a nalezení střední cesty mezi extrémy. Camus si klade otázky, které ani dnes neztratily nic ze své aktuálnosti, přestože jím navrhovaná řešení (příklon k antickému principu míry a k středomořské tradici, která by vyvážila německý a ruský model civilizace) mají svá úskalí: Jak se bouřit, revoltovat, revolučně měnit svět, popírat cizí moc a autoritu, a nestát se přitom vrahem? Je možná nějaká čistá, rytířská forma revolty, která by se fatálně neposkvrnila revoluční krutostí a cynismem?