Bodláčí Baraganské

Panait Istrati, literární bjev Romaina Rollanda a dnes už rumunský klasik, za svého mládí tulák, dobrodruh a muž celé řady profesí, se představil v roce 1921 francouzské literární veřejnosti touto útlou prózou, v níž vypravuje pohnutý příběh ze svého dětství. Uvádí čtenáře do Rumunska na začátku 20. století, do země sužované hladem a všemocnými bojary, představiteli skomírajícího feudalismu, kteří svou neústupností a opovrhováním drobným lidem podnítili a nakonec tvrdě potlačili selské povstání, jež se hrozivě šířilo po celé zemi. Istrati byl očitým svědkem těchto událostí, jež se mu vryly hluboko do srdce. O osobním prožitku svědčí jeho střídmý, lze říci přímo cudný styl, jenž navozuje bezprostřední styk vypravěče s čtenářem, i rozjitřený a neotřelý pohled chlapce, který se s nostalgií vrací k nepředstavitelně tvrdému životu rumunských venkovanů i k nedohledným vodám vlnícím se rybami a k nepřehledným pláním porostlým bodláčím; to mu je nejen symbolem vydřidušského útlaku, ale i příslibem svobody a dobrodružství , úniku z věčného hladovění, jež uvolňuje i ta nejpevnější rodinná pouta.