Psí hvězda Sírius aneb láskyplné vyprávěnky o psech

život člověku chystá mnohá překvapení a mnohé rány. Jednoho dne na procházce se mému silnému a věčně běhajícímu psu podlomily nohy a on za chvíli sice vstal, ale najednou byl docela jiný. Šel ještě kousek, pak si lehl do stínu stromu, díval se na mne a táhle vzdychl. Nikdy jsem ho tak lidsky vzdychnout neslyšel. A pak byl mrtev. Zabila ho lidská choroba: infarkt.
Žel, přece jenom se polidštil.
A tak jsem zatoužil napsat knížku, abych nebyl tak najednou docela sám. Abych sdělil ostatním lidem, jak krásné to bylo, míti psa. Číst odborné knihy mi najednou nebylo zatěžko, ba ani ne probírat se v dávných textech sumerských, babylónských, perských, řeckých a kdoví ještě jakých, protože jsem si uvědomil, že pes je součást lidské historie. Dějiny člověka se bez psa nedají psát. Zkrátka jsem si sebral materiál pro dějiny psa. Ale dějiny taky nestačí, když cítíte nutnost mluvit o lásce. Tak se do knížky o psu dostaly i některé starodávné pohádky (o psech, samozřejmě), tak se sem dostaly psí příběhy, fejetony o lidech kolem psů a tak podobně.
Prostě jsem tam napsal vše, co mne napadlo, když jsme se psem společně žili, chodili na procházku, lehali blízko sebe, on na matraci a já na gauči, a spolu usínali a ráno se stejně budili. On o zlomek vteřiny dříve než já, aby byl u mne, až otevřu oči. Když se někdy zpozdil, tvářil se provinile.
Byly to hezké časy a ta knížka se mně hezky psala. Bude-li se vám, čtenáři, hezky číst, budu šťasten.