Útěk za úsvitu

Margot, milá Margot...! Být najednou sama mezi cizími lidmi - ne, to není lehké, vždyť je ti teprve patnáct. Své sny o životě jsi musela nechat doma pod polštářem, teď nejde o to, budeš-li jednou prodávat střevíčky anebo vázat barevné, voňavé kytice. Je válka a odsluhuješ si povinný pracovní rok v rodině ředitele Schleidera. Večer tě bolí záda, nohy i ruce a jsi ráda, když se namísto mytí nádobí opřeš ve sklepním krytu o stěnu, dřímáš a necháváš si zdát, že konečně zase jednou jedeš tramvají za maminkou a bratrem, domů. Není lehké stihnout práci pro velkou rodinu s dětmi, těžké je také vyznat se v lidech, rozlišit dobro a zlo... Přijde chvíle, kdy se v bezmocné hrůze bezděčně utečeš do němoty, nepromluvíš po celé měsíce. Ale postupně pochopíš, že nečelit nebezpečí znamená vlastně nežít. A ty přece žít chceš, Margot! Jsi slabá, jsou však ještě slabší. A tak vyjdeš ze své vnitřní samoty a začneš poznávat, jak tvá síla roste úměrně se snahou potěšit druhé, pomoci jim. A také s odhodláním vzepřít se zlu. Nejsi už to zasněné, bezradné, bojácné děvčátko s bláhovými touhami - dozrálas v přemýšlivou, odvážnou dívku. A tvůj příběh se dostává do rukou děvčatům tvého věku. Nevadí, že čtenáři žijí v jiné době - ta tvoje, Margot, není ještě tak vzdálená a leccos z ní přežívá. Budou ti rozumět, Margot, tím jsme si jisti.