Umění 19. století 1848-1905

Ve druhé polovině 19. století vyvolala průmyslová a vědecká revoluce převrat ve způsobu myšlení. V důsledku toho prošlo v té době vývojem rovněž umělecké vnímání. Okouzlení dějinami, jímž bylo poznamenáno akademické umění a měšťácký vkus, ustoupilo před konfrontací či přímo střetem mezi minulostí a přítomností, což je charakteristické pro modernu. Postupně v realismu, impresionismu, symbolismu či secesi, tak jak následují po sobě v tomto století, se do tvůrčích sporů zapojili největší umělci od Courbeta po Rodina, přes Maneta, Moneta, Gauguina nebo Van Gogha, nepočítaje Odilona Redona, Ensora nebo Klimta. Všichni se chtěli zbavit stylistických odkazů na minulost. Předně novými náměty čerpali ze sociální skutečnosti a „ohrnovali nos nad krásným akademismem“. Zmatek a znepokojení nacházely ozvěnu v symbolismu, nitro se stalo předmětem zkoumání, secese dychtila po vytvoření nového umění ve službě života. Umělci si přisoudili novou roli: „Nejsou již malíři historických námětů, portrétů, krajin nebo žánrových obrazů, ale svědky současného světa, ať jsou kdekoliv. Přijímají nový způsob malby: před dokonale vykreslenými postavami umění minulosti dávají přednost nedokončenému stylu, prchavým vjemům; práci v ateliéru nahrazují plenérem, malováním podle skutečnosti.“ Dílo, formulované a vymezené spíše tematicky než chronologicky – moderna, krajinářství, symbolismus, eklektismus, secese –, svědčí o této hluboké proměně umění, která otevírá ve 20. století cestu fauvismu a kubismu.

Nicole Tuffelliová, absolventka l’École du Louvre, oboru dějiny umění. Pracovala v kulturním odboru muzea Louvre (oddělení pro vzdělávání) a na ministerstvu kultury jako tajemnice nákupní komise pro výtvarné umění Národního fondu současného umění.