Zvířatka a lidé

Když již máte všeho kolem sebe dost, vezmete kabát do deště (člověk nikdy neví), obujete si pevné boty a — hajdy někam ven, do přírody, kde budete sami uprostřed květů, kde budete procházet rozkvetlými loukami a pryskyřicí vonícími lesy — a kde se sami a sami budete těšit z toho, jak ptáci zpívají ve větvích, jak nad polem švitoří skřivánek, jak z dálky kukačka odpočítává budoucí potomstvo a jak někde v houští nad skalami žalují hrdličky...
Budete se radovat z toho, jak si motýlci hrají v neslyšném reji nad ostružinovým mlázím, jak srna přeběhne a vyjevený macek zajíc dupavě odpeláší před vašimi zraky. Váš pohled pohladí zlato broučka na listu máty, měď střevlíka na polní cestě — a snad kdesi na mezi vás ukonejší spokojený bzukot včeliček do chvilky bezstarostného spánku. Zvířata a zvířátka...
A nechci zrovna strašit, že se na vás sesypou komáři, že vás mouchy zaženou z vlhkého háje, že vás při koupání pobodají bzi-kavky a že si z procházky přinesete přissáté nějaké pěkně napité Místě — ale jisto je, že člověk občas má živelnou touhu podívat se do té živé a oživené přírody, chce ven, stranou a daleko od lidi — a příroda dá mnoho, co lidé odpírají a dát nemohou: radost, chut kživotu a práci, klid a mír v duši... a někdy i zapomenutí... Utíkáme do přírody — ale vlastně jen na okamžik. Jakmile se dostaví hlad nebo žízeň, jakmile jde o cestu domů — musíme zase mezi ty své protivné bližní, musíme zase zpátky do lidské smečky. A tak je věčný koloběh: člověk celým svým bytím visí na přírodě, a vlastně i na těch zvířatech a zvířátkách, kterým se podivuje, jimiž se těší, z nichž se raduje, kterým jadrně nadává, když mu — jako ti protivní komáři našeho Polabí — „jdou příliš k tělu" — ale které také jí (co by bylo s různými „masenkami" a „drůbeženkami" bez příslušných zvířátek) a ke kterým chtěj nechtěj musí mí ti nějaký vztah. Zvířátka — a lidé...
Měl jsem mnohokrát příležitost zmíniti se o těchto vztazích člověka ke zvířatům a zvířátkům v různých Článcích, rozhlasových přednáškách a delších či kratších statích v rozmanitých časopisech. Když pátráte po těchto věcech, vyhrabete nikdy ze zašlých foliantů, ze starých letopisů, z různých záznamů a zpráv pravé perličky zajímavých podivuhodností, kde se často uplatňuje i prvek hodně humorný. Jindy zase kus tragedie člověka i zvířete je spolu spjat — a tak tato drobná tříšť přírodovědeckých i kulturně historických fakt může zabavit a upoutat i laika, který jinak je od přírody na hony daleko. Tak asi vznikla tato kniha. Heslo „návrat k přírodě" stalo se tak všeobecnou zásadou, že snad dnes už ani není bručounů, kterým by nedovedla příroda a její krásy trochu vyjasnit tvář. A těm, kdo z pozorování přírody čerpají trochu životní radosti a nové síly, je tato kniha věnována.
Nechce být přírodovědeckým učeným dílem. Je to pestrá kytice drobných statí a feuilletonů, jak vytryskly ve chvílích různých nálad. Odpusťte, jestliže autor, sám vysokoškolský učitel a odborník-zoolog, místo učené vědy do tohoto potpourri o zvířatech a zvířátkách zazvoní občas rolničkou smíchu. Vidíte, i v tom je pokrok doby — naučila nás, kantory, když ne smát se, tož aspoň se usmívat pod vousy... často, žel, sardonicky.
Ustaraný autor se touto knihou octl na rozhraní mezi vědou a beletrií. Už vidím přísné kritiky: vědcům je to pouhou beletrií, literátům zas nějakou vědou... Ale vlídný čtenář shovívavě odpustí autorovi jeho rozpaky. Pochopí brzy, že autor se pečlivě vyhýbal učenostem a zachmuřeným hlediskům vědeckých aristokratů, že chtěl pobavit zábavně i nenáročně — a jestliže už nějakou tu pilulku zoologické vědy připustil do svých řádek, tu mu bude jako starému kantorovi jisti dáno vlídné rozhřešení: vždyť cílem jeho práce nebylo nic jiného, než budit lásku k přírodě a pochopení pro její tvory Boží...