Modrý notísek

Ve svých knihách se hudební skladatel Ilja Hurník přidržuje povětšinou žánru fejetonu, eseje, apokryfů či střídmě fabulovaných povídek. Činí tak i ve své nejnovější práci - jedenadvacáté knize, k jejímuž názvu autor podotkl: Když před několika lety vyšly moje paměti Závěrečná zpráva, slyšel jsem předpovědi, které se prý mnohokrát potvrdily: "Kdo vydá své paměti, už nenapíše nic." Jenže ty moje byla má devatenáctá knížka. To by snad chtělo ten počet zaokrouhlit. A pak, jako klavírista vím, že správný koncert vrcholí parádním finále, ale po něm se sluší přídavek. I probral jsem se zásobami svých povídek a ustavil z nich literární přídavek, Zelený notýsek. Tu však se ozvali moji čtenáři: "Po notýsku zeleném bychom čekali druhý, modrý."
Tady jsem znejistěl. Kdo z klavíristů přidává a přidává, i když už ve vyprázdněném sále sedí jen pár příbuzných, takový si už nepolepší. Nu řekněme, že přídavek druhý se ještě připouští. Tady je, modrý, jak jej už předem moji čtenáři pojmenovali. Ostatně, je tu zas leccos o přírodě, a ta není jen zelená, ale i modrá, například pomněnky nebo čiré nebe.